Promlčecí doba - slovník pojmů

Obecná promlčecí doba je tříletá, v obchodněprávních vztazích čtyřletá, ledaže zákon stanoví dobu zvláštní. Má objektivní povahu, tzn. počíná dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (actio nata), výjimečně v případech náhrady škody a bezdůvodného obohacení je její povaha i subjektivní, tedy závisí od toho, kdy se o ní dlužník dozvěděl. V takovém případě se pak posuzuje, která z těchto dvou lhůt uběhla dříve, od té doby je již právo promlčeno.

Za počátek objektivní doby se obecně považuje den, kdy právo může být poprvé žalováno u soudu, zejména tedy po splatnosti pohledávky, případně po předchozím povinném uplatnění reklamace či u práva na vydání dědictví po pravomocném skončení dědického řízení. Jestliže jde o právo na vrácení daru, promlčení počíná dnem, kdy se obdarovaný chová tak, že lze dar požadovat zpět. Pokud však spočívá v něčí povinnosti něčeho se zdržet nebo něco strpět, soudní praxe i část právní teorie se shodla na tom, že je jím den, kdy poprvé došlo k porušení této povinnosti.

Někteří ale soudí, že je to naopak den, kdy oprávněný přestal své subjektivní právo vykonávat. Na běh promlčecí doby nemá vliv změna v osobě dlužníka nebo věřitele, někdy však může dojít k jejímu pozastavení, především v případě podání žaloby k soudu, a to až do skončení řízení, či dokonce k úplnému přerušení.

V takovém případě se proběhlá doba stává irelevatní a pokud k promlčení opět dojde, běží znovu od počátku. Jde o případy, kdy je právo pravomocně přiznáno soudem nebo kdy ho dlužník písemně uzná.